Život pražiče začíná brzy ráno a končí pozdě večer. Málokdy je čas si oddychnout a nic nedělat. Pražič stále šlape jako hodinky a na jeho práci je závislá spousta lidí i firem. Všem totiž dodává chuť do života, energii a vzpruhu v podobě kávy. Jirka Plšek je pražič každým coulem a svou roli v životě svých zákazníků si moc dobře uvědomuje. "S poctivostí nejdál dojdeš", říká známé přísloví. Jirka k tomu všemu ještě přidává tvrdou práci a hlavu plnou nových nápadů, kterými neustále inovuje svůj obchod. Proto jsme se domluvili, že celý jeden den se mu budu držet v patách, abych zažil pravý "den pražiče".
Přes všechny televizní a internetové varování o konci zimy a prudkém oteplování jsem ve 4:30 ráno hrdě sklízel sníh z auta s myšlenkou, že mě média zase jednou nezklamaly, a vydal se v hustém sněžení do pražírny a prodejny kávy Coffeespot v Huštěnovicích nedaleko Uherského Hradiště. Tam na mě čeká Jirka, pražič. Je 5:00 a v takovou hodinu mám většinou nejtvrdší spánek, ale dnes se cítím kupodivu svěže. Možná je to tím, že po odemčení pražírny jsem nasál výraznou vůni čerstvé kávy. Jirka hned po vstupu zapnul nahřívání pákového kávovaru v prodejně a zamířil totéž udělat i s pražičkou, protože se šlo hned pražit. Ještě jsem si ani nestačil odložit zimní bundu a nachystat fotoaparát a pan pražič už střídavě běhá sem a tam. Na jedné straně pražírny chystá sáčky s praženou kávou k odeslání a na straně druhé táhne velký pytel s kávou ještě zelenou k pražičce.
Dnes je na programu brazilská Diamond Santos a etiopská Yirgacheffe. Jíří vždy po patnáctikilových dávkách plní už naplno rozehřátý stroj, pákou jakoby dá pokyn padacím dveřím a zrnka se propadnou do bubnu, kde už se plynule promíchávají a postupně hnědnou.
Musím říct, že následující fázi mám moc rád. Sleduji upražené zrnka, jak se sypou z pražičky do vany, kde se prudce zchladí a díky míchacím lopatkám připomínají vlnící se oceán. Pokud budete mít někdy přístup do pražírny, doporučuji si na tento proces počkat. Když se do chladící vany dívám, přepadá mě myšlenka koupele v moři zrnek...ale bez kovových lopatek. :-)
Když je upražena finální dávka, Jirka dobalí poslední krabice, které budou putovat ke svým zákazníkům. Blíží se osmá hodina a to znamená, že se otevřou dveře prodejny pro první nakupující. V pražírně je všechno hotovo a prodejnu přichází převzít Radka. Pan pražič má konečně po třech hodinách čas na první kávu a snídani. Ovšem jen na třicet minut. Jdeme proto rychle přes cestu do Jednoty, kde si Jirka bere pečivo, sýr a rozhoduje se nad druhem párků. Mikrovlnná trouba mu pak dopomůže v urychlení přípravy a snídaně je snědena. Zbývá ještě ve volném čase obstarat objednávky na eshopu a vyřídit zakázku grafické firmy na potisk plechových hrníčků.
Půl devátá odbyla a my vyrážíme malou dodávkou Dacia Dokker do centra Uherského Hradiště dodat zásoby kávy prodejně tradičních českých výrobků Náš grunt. Obloha vypadá čistě a i když je vzduch ledový, slunce začíná pomalu hřát a Jirka mi nadšeně říká, že počasí vypadá na návštěvu zoo. Bral jsem to jako vtip, ale nevěřil jsem, že druhý den ráno bude na facebooku sdílet fotku z výletu v hodonínské zoo. A už vůbec jsem tomu nevěřil, když se po odjezdu ze Zásilkovny, přes kterou putuje káva k zákazníkům, zatáhla obloha a po cestě do Sobůlek u Kyjova začalo hustě sněžit. Moc Jirkovi nezávidím časté cestování českými silnicemi. Když pominu zácpy, většinou se setkáváme s dvěma typy řidičů. Buď nás někdo tlačí zezadu nebo zase nesmyslně brzdí zepředu. Vrcholem pak je typ řidičů dodávek, kteří jezdí několik hodin denně, tudíž pak silnice patří jim a mají tak právo předjíždět kolonu aut potupně čekající na semaforech anebo vjet na hlavní cestu z vedlejší uličky pár metrů před námi. Oba dva nejdeme pro sprosté slovo daleko, ale tak to prostě je. Je třeba si zvyknout. I když ten kamion, který se vytáčel na silnici první třídy, si své počínání mohl odpustit a my pak nemuseli testovat brzdy.
Před desátou hodinou z nás mají radost ve firmě Anglass s.r.o. v Sobůlkách, kam přivážíme hrničky na potisk a hned zase jedeme přes Kyjov zpět do Huštěnovic. Sněžení ustalo a počasí už zase vypadá spíše na jaro. Místo do pražírny jsme ale zatočili vlevo. Jedeme k Jirkovi domů. Prý připraví oběd. Pravda, od pěti hodin ráno jsem měl jen müsli sušenky, takže se najím velmi rád. Jak zní moje pravidlo: "Nikdy nic nežádám, ale taky nic neodmítnu." :-)